Začněme u varianty nákupu zcela nové dodávky, která je logicky nejpohodlnější a nejjistější. Bohužel se ale také jedná o finančně nejnáročnější volbu, jež je pro spoustu podnikatelů neakceptovatelná. Navíc zde úřaduje strašák v podobě okamžité ztráty hodnoty: všichni víme, že sotva projedete bránou autosalonu, dodávka v tom okamžiku ztratí 30% z celkové ceny. Samotné vlastnictví dodávky od nákupu po opětovný prodej vás rovněž vyjde na příliš mnoho peněz.

Nejrozumnější variantou tak je nákup mírně opotřebeného vozu, jenže zde se do hry vkládá příliš mnoho faktorů. Výběr je obrovský a o stáří, nájezdech, původu i cenách vozů lze často spekulovat.

Představme si modelovou situaci s podnikatelem, které ho nazveme třeba panem Karlem. Je úplně jedno, zda je pan Karel zahradník, stavař či prodejce kancelářských potřeb. Podstatné je, že pan Karel potřebuje ke svému podnikání dodávku a má na ni vyhrazených 200 tisíc korun. Představu o značce, modelu i provedení má, ovšem jeho omezený rozpočet umožňuje pouze nákup již použité dodávky.

Když je stará dodávka stará až příliš

Pan Karel zjišťuje, že za svých 200 tisíc korun si maximálně může pořídit vůz z roku 2003, tedy patnáct let používané vozidlo. V tomto bodě si pan Karel uvědomuje, že nákup auta si vyžádá více práce, než jen jednu návštěvu autobazaru. Vozy v jeho cenové relaci mají zpravidla najeto hodně přes 300 tisíc kilometrů, a jakmile na jejich počítadlech svítí méně, nejsou prodejci schopni doložit ani nájezd, ani samotný původ. Spousta dodávek „z Německa“ totiž může pocházet z Bulharska, Rumunska či Ukrajiny a v Německu si tyto vozy pouze „vyzvedly papíry.“

Krom toho jsou dodávky v daném stáří do značné míry utahané. Podvozky přetěžovaných kusů jsou zralé na celkovou repasi, obouchaný zevnějšek nepůsobí reprezentativně a hvízdající turbodmychadla předpovídají brzký příchod problémů. Problémů, které pro pana Karla znamenají další výdaje i riziko prostoje v podnikání. Vyhlídky, že jeho dodávka po cestě vydechne a on vinou toho přijde o obchod (a samozřejmě o peníze), nejsou pro pana Karla zrovna lákavé.

Zlatá střední cesta

Nová dodávka je tedy zbytečně drahá, stará a dostupná z vlastních peněz zase spojená s moc velkým rizikem. Nejrozumnější volbou pro pana Karla se tedy začíná jevit stará dobrá zlatá střední cesta, spočívající jen v málo opotřebované a pár let staré dodávce. Panu Karlovi se zpočátku nezamlouvá vyšší cena a nutnost financování úvěrem, ale koupě dodávky v ceně 500 tisíc korun znamená akontaci jen 100 tisíc korun, takže druhých 100 tisíc pan Karel může použít na jiné účely, třeba coby rezervu do podnikání.

Pan Karel si nyní může dopřát vůz z roku 2016, tedy o třináct let mladší, než bylo původně v plánu. Auta tohoto stáří mají zpravidla najeto do 100 tisíc kilometrů, jsou neporovnatelně modernější, lépe vybavené a v neposlední řadě i bezpečnější. Prakticky všechna auta v rámci trhu mají doložitelnou servisní historii a jasný původ, nemluvě o perfektním stavu, což se projeví v podobě mnohem menšího rizika náhlých oprav a s nimi spojených prostojů. Krom toho pan Karel neproinvestuje po koupi tolik peněz v servisu, takže se cena jeho vozu dále nezvyšuje.

Neopomínejte tovární záruku!

Do hry zde navíc vstupuje také jištění v podobě tovární záruky. Lidi většinou při výběru ojetiny vůbec nepočítají, že by mohli na vůz dostat záruku. Jenže v dnešní době není výjimkou, že výrobce poskytuje prodlouženou záruku klidně i na pět let, případně ji za poplatek prodlouží. Pan Karel si tak může najít vůz, jehož tovární záruka pořád běží a jakákoliv neočekávaná závada je tím pádem krytá přímo výrobcem.

Rozumný nákup se nakonec (finančně) vyplatí

Pan Karel tedy nakonec zvolil zlatou střední cestu. Na svůj vůz si musel sice půjčit, ale při současných úrokových sazbách nakonec z této šlamastiky vyšel jako vítěz. Nevydal všechny peníze naráz a do svého zánovního auta už nebude muset dále investovat. Přitom kdyby vybral variantu patnáct let staré dodávky, mohlo by se mu také záhy stát, že následné výdaje by se brzy vyšplhaly k ceně té pětileté.